Moderní technologie, mobilní telefony či sociální sítě nás původně měly spojovat. Nakonec je to ale spíše tak, že nás rozdělují. Tento trend je velmi rychlý a nevratný. Svět technologií nikdo nezastaví a my se jich sami nevdáme.
Nové technologie rostou jako houby po dešti a neustále se vyvíjejí. Pohlcují nás zcela nenasytně, aniž bychom tomu dokázali vůbec čelit. Se svým mobilem doslova srůstáme. U svých notebooků trávíme většinu času. Osobní kontakty tváří v tvář měníme za sociální sítě a čas nám ubíhá doslova pod rukama při brouzdání po internetu. Koho již polapil tento žrout času, nemá moc cest zpět. Je to jako droga, i když si to často nechceme sami připustit.
Rozklad rodiny
I podle mnoha výzkumů a rozsáhlých studií nám veškeré moderní technologie a vyumělkované IT hračičky ničí rodinu jako takovou. Přirozená rodinná soudržnost se nám někam vytrácí a my už to pokládáme za tak normální, že si toho ani nepovšimneme. Rodiny se nescházejí ke společnému jídlu, u kterého by si povídaly a sdělovaly zážitky. Přitom právě sdílení nám navozuje až neuvěřitelné pocity štěstí. Jsme pohodlné a líní vstát a jít se bavit ven.
Už malé děti milují smartphony, tablety, notebooky, tráví čas na sociálních sítích, hrají hry, nebo koukají na své oblíbené youtubery a místo svých životů sjíždí ty jejich. Ke zdravému vývoji dětí je ale třeba láskyplné slovo, povídání, pohlazení, objetí, zpětná vazba mimiky a vnímaná vůně matky či otce. Je třeba být obklopen lidmi, se kterými se máme rádi. Přirozený kontakt plný sdílení, lásky, radosti a něhy se nám vypařil jako pára nad hrncem. Chybějící lásku často hledáme po zbytek života.
IT jako dokonalá iluze
Protože přirozeně potřebujeme důvěrný vztah tíhneme k technologiím. Hledáme tam to, co nám jinde chybí. Dostaneme dokonalou iluzi, že k někomu patříme, jsme součástí komunity, jsme s někým ve spojení a někomu na nás prostě obyčejně záleží. Vznikne klamný pocit, že jsme neustále s někým v kontaktu. Skutečnost je ale plná zoufalého osamění na virtuální síti.
Podle mnoha studií jsou děti ve věku 12 let minimálně 4 až 6 hodin denně připojeny k internetu a sociálním sítím. Místo, aby šli ven, četují a pinkají si zprávy. Technologie jsou tak novou formou drogy a náhražkou skutečného života. Jsou však současně vstupenkou do začarovaného kruhu plného pocitu opuštění a samoty. Závislosti čekání na odezvu, třeba jen na lajk, je velmi těžké se zbavit.
Být neustále na příjmu, co kdyby náhodou…
Mobilní telefony nás okrádají o vytoužený klid, uvolnění, přirozenou samotu, o čas pro sebe a možnost něco tvořit. Nemalujeme, nepěstujeme, nešijeme, ani neopravujeme, vše se dá v konzumní společnosti koupit za pár kaček. Trpíme pocitem, že musíme být neustále k dispozici. Co kdyby se něco stalo. Dříve takové vymoženosti nebyly a lidé si dokázali poradit. Když se dohodli na určitou hodinu, nepřišla jim SMS se zrušením schůzky ve chvíli, když už jeli 2 hodiny přes celé město na místo. Tak se paradoxně okrádáme o další čas a situaci nám to neulehčuje.
Přichází pocity zklamání, rozčarování a naštvanosti. Pokud odjedeme od partnera na pár dnů bez mobilu, začne se nám zákonitě po něm stýskat. Budeme se těšit domů na sdělování zážitků. S mobilem k tomu podvědomě nedojde, protože jsme přece na příjmu. Vztahy nám tak zevšední mnohem dříve, než tomu bylo ještě pár let zpátky. Vztahy se rozpadají. Vše si povíme po telefonu a po našem návratu není co sdílet. Nemáme se na co těšit a klíčové prožitky se nám vytrácí ze života zcela nepovšimnutě a skrytě.
Virtuální realita a chybějící cesta
Virtuální brýle nás zavedou do světa virtuálních zážitků. Umožní nám v klidu svého domova sledovat koncerty, sportovní utkání, nádherná místa, přírodu i neodhalené taje divů z druhého konce světa. Virtuální prostor začíná být místem, kde každý z nás může zažít úplně všechno, aniž vytáhne paty z domu. Jenže nám zase chybí to sdílení, emotivní prožitek, zapojení všech smyslů. Pohybu těla, opojné vůně, větru ve vlasech a slunce na tváři. Necháme si ukrást svoje sny a prožitky.
Ukradená touha, která bolestně chybí
Moderní technologie vymažou dětem touhu ze života a dospělí podléhají úplně stejně. Máme vše ještě předtím, než potom doopravdy začneme toužit. Nemusíme se na to dlouho těšit, šetřit a nic proto udělat. Není v tom proces, přitom cesta je cílem. Evoluční mechanismy jsou ale naprogramovány zcela jinak. Mozek nás činí šťastnými, jen pokud o něco usilujeme.
Doslova se potřebujeme na něco těšit, toužit, pocítit hlad a žízeň, abychom si nakonec vychutnali každé sousto. Třást se zimou, abychom dokázali ocenit teplo. Pocit spokojenosti se dostavuje jen když se musíme snažit, pracovat, zabrat, čekat a přemáhat se. Pokud máme nějaké povinnosti a přijde za ně pak sladká odměna. Proces tvoření vymizel stejně jako cesta k vytouženému cíli. Konzumní společnost, moderní technologie a virtuální svět nás polapily do svých sítí a touhu nám do života nepustí.